Historie paláce Dolmabahçe

Zátoka, kterou sultáni zasypali

Místo, kde dnes stojí Dolmabahçe, bylo původně zátokou na Bosporu, kde kotvilo osmanské loďstvo. Od 17. století byla postupně zasypávána a proměnila se v císařskou zahradu — a její název tuto historii uchovává: dolma znamená zasypaný a bahçe zahrada. Vznikly zde dřevěné pavilony a malé letní paláce tvořící pobřežní palác v Beşiktaşi, který dal sultán Abdülmecid I. zbořit, aby uvolnil místo novému kamennému paláci. Pozemek zaujímá přibližně 110 000 metrů čtvrtečních, ohraničený na jedné straně Bosporem a na druhé strmým svahem. Historie Národních paláců dodává, že Mehmed Dobyvatel prý nechal své lodě přetáhnout právě z této zátoky — jde však o pověst, nikoli doložený fakt.

Proč sultán opustil Topkapı

Abdülmecid I., který vládl v letech 1839 až 1861, byl 31. sultánem říše a se svou rodinou žil v paláci Topkapı, jenž dynastii sloužil po zhruba čtyři století. Ve čtyřicátých letech 19. století působil středověký Topkapı ve srovnání s paláci evropských panovníků zastarale — chyběly mu jejich soudobý styl, luxus a pohodlí — a sultán se rozhodl postavit moderní rezidenci. Uspořádání a výzdoba paláce odrážejí rostoucí vliv evropských stylů a měřítek na osmanskou kulturu a umění v období tanzimatu, reformního hnutí v říši 19. století. Stavba byla zahájena v roce 1843 a dokončena v roce 1853 a je mramorovým vyjádřením tohoto postoje.

Rodina Balyanů

Architekty byli členové rodiny Balyanů, arménští dvorní architekti, kteří sloužili osmanským sultánům po pět generací a navrhli paláce, mešity, kostely i vily po celém Istanbulu. Na projektu Dolmabahçe se podíleli Garabet Balyan, žijící v letech 1800 až 1866, jeho syn Nigoğayos Balyan a Evanis Kalfa. Ředitelství národních paláců, které dnes budovu spravuje, uvádí mezi staviteli také Ohannese Serveryana a Jamese Williama Smithe a zaznamenává, že od roku 1843 do roku 1850 dohlížel na práce Hacı Said Ağa, po něm až do roku 1856 Esseyyid Ali Şahin Bey. Palác byl dílem týmu v čele s Balyany.

Kolik to stálo

Náklady na stavbu byly odhadnuty na pět milionů osmanských lir, což odpovídá 35 tunám zlata a představovalo přibližně čtvrtinu ročního daňového příjmu říše. Stavba byla financována znehodnocením měny, rozsáhlou emisí papírových peněz a zahraničními půjčkami. Tento výdaj těžce zatížil státní pokladnu a přispěl ke zhoršující se finanční situaci, která vyvrcholila tím, že Osmanská říše v říjnu 1875 nesplatila svůj veřejný dluh. Toto selhání vedlo v roce 1881 ke vzniku Osmanské správy veřejného dluhu, jejímž prostřednictvím evropské mocnosti uplatňovaly finanční kontrolu. Palác tak stojí ve dvou příbězích: jako reprezentativní symbol reforem a jako účet, který stát jen těžko splácel.

• Náklady: pět milionů osmanských lir
• Ekvivalent: 35 tun zlata
• Podíl na ročním daňovém příjmu říše: přibližně čtvrtina
• Financováno z: znehodnocení měny, papírové peníze a zahraniční půjčky

Jedna budova, tři části

Palác je jeden dlouhý blok s přísným vnitřním členěním a Ředitelství národních paláců popisuje hlavní stavbu o dvou pravidelných podlažích, podkroví a suterénu. Jižní křídlo, Selamlık, obsahovalo veřejné a reprezentativní sály, kde se vyřizovaly státní záležitosti a přijímali diplomaté. Severní křídlo, Harem, bylo soukromou obytnou částí sultána a jeho rodiny a bylo odděleno od vnějšího světa. Mezi nimi stojí Ceremoniální sál, jehož podlaha zaujímá 2 000 metrů čtverečních pod kupolí vysokou 36 metrů. Ředitelství napočítává 285 místností a označuje jej za největší palác v Turecku. Z Bosporské úžiny se exteriér jeví jako klasické evropské uspořádání dvou křídel rozdělených velkým centrálním vystupujícím blokem.

• Selamlık: jižní křídlo pro státní záležitosti a diplomaty
• Ceremoniální sál: 2 000 metrů čtverečních mezi křídly
• Harem: severní křídlo pro sultána a jeho rodinu

Zlato, křišťál a koberce

Zatímco Topkapı je známý svými Iznikovými dlaždicemi a vyřezávanými ornamenty, Dolmabahçe září okázalostí zlata a křišťálu. Na pozlacení stropů byly použity čtrnáct tun zlata a palác se pyšní tím, co je označováno za nejrozsáhlejší sbírku českých a baccaratských křišťálových lustrů na světě. Křišťálové schodiště má tvar dvojité podkovy a je zhotoveno z baccaratského křišťálu, mosazi a mahagonu. Při výzdobě byl použit mramor z ostrova Marmara, egyptský alabastr a porfyr z Pergamonu, spolu se sèvreským a yıldızským porcelánem a dary od státních představitelů. O koberci Hereke v hlavním sále se říká, že je největším kobercem Hereke na světě.

• Stropy: čtrnáct tun zlacení
• Schodiště: baccaratský křišťál, mosaz a mahagon
• Kámen: mramor z ostrova Marmara, egyptský alabastr a porfyr z Pergamonu
• Textilie: koberce z císařské manufaktury Hereke

Přečtěte si dále: Co vidět v paláci Dolmabahçe

Lustr a účtenka

Ceremoniální sál, v němž sultán přijímal státní hodnostáře při náboženských svátcích a kde se konaly státní ceremonie, se pyšní křišťálovým lustrem se 750 světly, který váží 4,5 tuny a je označován za největší na světě. Dlouho se předpokládalo, že šlo o dar královny Viktorie. V roce 2006 byla nalezena účtenka, která dokazovala, že jej sultán plně uhradil sám. Podlaha sálu zaujímá 2 000 metrů čtverečních a jeho kopule se tyčí do výšky 36 metrů, takže lustr visí v prostoru stvořeném pro velkolepé příležitosti.

Na svou dobu moderní

Palác byl od počátku vybaven podle nejvyšších technických standardů své doby. Plynové osvětlení a splachovací toalety byly dovezeny z Velké Británie v době, kdy je jiné paláce na kontinentální Evropě ještě postrádaly, a později byla nainstalována elektřina, ústřední topení a výtah. K vidění je sbírka 202 olejomaleb, včetně 23 děl Ivana Ajvazovského, který je namaloval jako dvorní malíř během svých pobytů v Istanbulu, a prací Gustava Boulangera, Jeana-Léona Gérôma, Eugèna Fromentina a tureckého malíře Osmana Hamdiho Bey. Rozsáhlejší komplex zahrnuje také sklárnu, slévárnu, voliéru, stáje a apartmán korunního prince a hodinová věž byla přistavěna za Abdülhamida II.

Od sultánů k republice

V paláci Dolmabahçe žilo šest sultánů a poslední chalífa Abdülmecid II. v něm pobýval od roku 1922 až do zrušení chalífátu v roce 1924. V letech 1853 až 1887 a znovu v letech 1909 až 1922 sloužil palác jako hlavní správní centrum osmanského státu. Zákon, který vstoupil v platnost 3. března 1924, převedl jeho vlastnictví na národní dědictví nové Turecké republiky. Atatürk jej využíval jako prezidentské sídlo, převážně v letních měsících, a podle Ředitelství národních paláců v něm pobýval přerušovaně v letech 1927 až 1938. Jako prezidentské sídlo sloužil i za İsmeta İnönüho až do roku 1949 a v roce 1984 se otevřel návštěvníkům jako palácové muzeum.

Místnost, kde se zastavily hodiny

Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel a první prezident republiky, strávil poslední dny své nemoci v paláci. Zemřel v 9:05 ráno 10. listopadu 1938 v ložnici v bývalé části harému. Po jeho smrti byly všechny hodiny v paláci zastaveny a nastaveny na 9:05. Hodiny mimo jeho pokoj nyní ukazují skutečný čas, ale hodiny v místnosti, kde zemřel, stále ukazují 9:05. Jeho rakev ležela v následujících dnech v přijímacím sále paláce a po tři dny kolem ní procházely tisíce truchlících. Místnost se nachází v sekci harému, kterou vstupenky GetYourGuide v tomto průvodci zahrnují.

Pro koho tato historie není

Čtenáři, kteří hledají praktické informace, by měli přejít k průvodcům o dopravě a o tom, kdy jet. Tato stránka se věnuje historii budovy, nikoli historii impéria: reformy Tanzimatu, státní bankrot z roku 1875 a konec sultanátu mají každý své vlastní rozsáhlé zpracování a tento průvodce se jich dotýká pouze tam, kde vysvětlují palác. Pro prohlídku místnost po místnosti následuje průvodce tím, co vidět uvnitř, pořadí podle plánu budovy, a průvodce po Bosporu vysvětluje, proč palác stojí tam, kde stojí.

Přečtěte si dále: Co vidět v paláci Dolmabahçe